PŘEROD MUŽE…

 

Nechat věci být. Zapomenout na to kdo, nebo co jsem. Pustit se pevných hranic a představ o tom, kdo jsem. Odložit svou masku, mou identitu, kterou mám v sobě tak hluboce otisknutou a se kterou se tak ztotožňuji. Uff…je to ale vůbec možné? Opravdu se můžu pustit všeho co jsem dosud budoval a na čem jsem stavěl a padnout do neznáma? Jsem připravený opustit svůj úspěch či neúspěch…? Opustit vše, včetně sebe a udělat krok do vzduchoprázdna? Zvládnu to…? A…co když to nedokážu…? Co když to udělám a selžu…? POMOC!!!

Uvnitř vřu a jsem všeho plný a natlakovaný doslova jak papiňák. Mám pocit, že jestli neupustím páru, vnitřní tlak mne roztrhá. Připadám si, jakoby se mnou někdo uvnitř mne lomcoval. PROBUĎ SE!!! Probuď se a otevři oči. Vstávej, přišel čas…! Čas na změnu. Křičí ten „někdo“… Někdo… Sakra to je skvělý, ale kdo ten „NĚKDO“ je…?! Nevidím ho, vlastně ani neslyším… A jak může někdo lomcovat se mnou uvnitř mě?! Do prčic…!!! Já jsem se snad zbláznil!!!

Mno… myslím, že se zblázníš, pokud se nevzbudíš. Vstávej a otevři se proměně. Otevři se proměně tak, že se pustíš sám sebe a svých představ o tom, jak by měl muž vypadat… Slyším laskavý a tak uklidňující ženský hlas. Je tak nádherný a klidný, milující… Uklidní mě a já si říkám…Ty jo, ten hlas znám! Znám i ten milující klid a laskavost, která s ním přišla. Tak…teď ještě uvařit kakao… A nebo možná ještě lepší, dát mi napít z prsu. Maminka…no jasně… Ten klid a bezpodmínečná láska… Mamíííí… Natahuji ruce a mám radost, že mne přišla zachránit… Mamííííí…..

To není matka. Jen tam stojí a dívá se. Je nádherná… Co nádherná, přenádherná žena plná světla a lásky.  Achhhhh… Bože ta je… BOŽSKÁ… Civím na ní s otevřenou pusou. Ztratil jsem řeč. Doslova jsem oněměl úžasem. Chci jí!!! Udělám krok blíž, ale v tom se změní v naprostou saň.  Do prdele!!! Vyděsí mě to. Zastavím se a mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Co to sakra je?! Stojím a jen se dívám a je z ní opět „paní božská“… Tu chci!!! Vykročím k ní a je tu zase saň!!! Normálně mě chce roztrhat… Co to sakra je?! Zastavím se a nechápu, znovu se promění a je tu ONA. Jen tak si tam stojí, plná lásky a soucitu, plná smyslnosti se na mě dívá a i když nemluví říká: „Jsem tu…“. Naprostá Bohyně.

No to vidím!!! Tak co tedy. Jak to udělat. Chci jí! Musí být moje! Začnu přemýšlet. Když udělám krok promění se v saň. To tedy neprojde. Tak co kdyby ten krok udělala ona. „Chci Tě, pojď ke mě“…, pronesu a mám pocit, že to je ono. A nic. Stojí a jen se koutkem úst usměje a tak soucitně se na mě dívá. Do prčic!!! Já nechci soucit!!! Chci Tebe!!! Vstupuje do mě hněv a doslova se začnu vztekat jak malej spratek, kterýmu někdo nechce dát hračku. Nejradši bych něco rozbil, nebo někoho sejmul. Ale když ona je tak krásná a okouzlující… Áááááá… Vábí mě… a zve mě do svého nitra.

Tak, to je ono!!! Vábí mě do svého nitra. Chce, abych se stal její součástí. Pohlédnu na ní a opravdu… Vnímám v jejím srdci otevřenou bránu, jako pozvání. Ufff… Mám vstoupit?! Vstoupit do neznáma? Co když je to saň a roztrhá mě? Ty jo, to přeci nejde…!!!

Poslední vzdor… Vzdávám se. Její vyzařování a láska absolutně rozpustila všechny mé „zbraně“. Její vábení je tak silné, že jak zbavený smyslu a hlavně rozumu, pomalu a odevzdaně, krok po krůčku přistupuji blíž. Čím blíž k ní jsem, tím víc se cítím. Jsem naprosto omámený. A je mi to úplně jedno… Odevzdaně vstupuji do neznáma a jediné co zvládnu, je zeptat se : „Kdo jsi…?“, položím otázku úplně beze slov… “MUENA”… odpoví a pojme mě do svého srdce a já se rozpustím…

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *