ODEVZDÁNÍ

Jedna  a jedna jsou dvě, dvě a dvě jsou čtyři… Toto se dělá tak a tohle zase jinak. Tak není vhodné se chovat a už vůbec ne tady… Jasná pravidla, hranice, ohraničení, zákonitosti… Kde je svoboda…? Volnost…? Jak je možné, že se stále řídíme nějakými pravidly nastavením toho jak by se „to“ mělo či nemělo dělat? Kde jsme my a naše vnímání…?

VNÍMÁM…tedy JSEM… Dalo by se to tak říct. Co je to vlastně vnímání..? Vnímání je dotek srdce. Dotek intimity, úplná odevzdanost, odevzdanost životu. Jen tak jsme ve spojení sami se sebou a plyneme s životem. Pád do neznáma, z výšky. Hluboká nekonečná černá propast, do které padáme a nevíme co je dole. Jediné co náš pád může zastavit je tady a teď. Víra, že tak jak to je, je v pořádku, ať to dopadne jakkoliv. Odevzdání. Jen tak, se dotýkáme života a stáváme se jeho součástí. Jsme v plynutí s životem.

PLYNUTÍ S ŽIVOTEM… Plynutí má vlastnosti ženského jinu. Jen je. Jako mlhovina v údolí, která se jen rozprostírá. „Opar“ matky Země. Fluidum, éter, „něco“ co vyzařuje nad povrch. To je ženství. Ženu nedělá pohlaví či jméno. Ale „to něco“, co vyzařuje a nelze „to“ uchopit. Stejně tak jako mlhovinu. Do rukou jí nechytíte a přitom je tak magická a mocná, až se v ní dokážete ztratit. Vábí umělce a fotografy, aby jí zachytili a ztvárnili ve svých dílech. Tato jemná esence ženskosti je neohraničená, nelze ji uchopit. Nemá hranice, ani pravidla. Jediné co můžeme, je stát se její součástí. Ponořit se do hlubokého neznáma, které nemá ohraničení. Nechat se jí úplně pohltit a stát se její součástí. Plně se jí odevzdat.

ODEVZDÁNÍ… Je velmi těžké se odevzdat s hranicemi v mysli. Pevná struktura a pravidla, které si s sebou stále nosíme nejsou kompatibilní s neohraničenou prázdnotou. Brání se a dělají vše pro to, aby nebyli pohlceni. Protože v okamžiku pohlcení, nad sebou přestávají mít kontrolu. Měknou a stávají se pružnými… Tvrdé hranice z ohraničení mysli mizí a pevná struktura se boří.

Kdo JSEM…? Na tuto otázku nepřichází žádná odpověď. Jen nekonečný pocit hluboké prázdnoty. Uff… je to děsivé. Nořit se do hloubky nenávratného prázdna, kde nic není. Čeho se mám chytit…? Mám potřebu utíkat ke své identitě… Do bezpečí. I když do bezpečí…? Když mám strach…? Něco tady nehraje. Znovu se nořím do bezbřehé hloubky černého prázdna a přicházím na to, že i když je to děsivé, je mi tam vlastně nádherně. Volně, neohraničeně. Vznáším se tím prostorem a levituji ve vzduchoprázdnu. Stávám se jeho součástí. Uvědomuji si své tělo, ale bez pevného ohraničení JÁ JSEM. Uvědomuji si ho z pozice hmoty, která jej tvoří. Nádhera. Tak hluboká svoboda. Jsem součástí všeho. Slyším tepot svého srdce a vnímám jak mi v žilách koluje krev. Žiji. Absolutní splynutí se vším.

SPLYNUTÍ… Pevné hranice, které nás oddělují od světa a od života jsou pryč. A  my se stáváme jedním. Jsme součástí celku, kteří všichni společně tvoříme. Jsme jeden organismus a společně tvoříme jedno velké pulsující srdce. Každý z nás ho přiživuje svou esencí. Ale jen, když rozpustí své pevné hranice a dovolí si padnout do neznáma…

 

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *