KOLOTOČ ŽIVOTA…?

Sedím na schodech a dívám se ven. Právě začíná den a já přemýšlím co budu dělat. Uvnitř hlavy se rodí jedna myšlenka za druhou a vlastně nevím, kterou z nich uchopit dřív. Běží jich tolik, tolik věcí, které je zapotřebí udělat a co by se mělo, že 24 hodin dnešního dne na to stačit nebude… Uff…další „kolotoč“ zařizování a dělání je tady…

No co, vždyť TO co nestihnu, můžu nechat na zítra a klidně i na pozítří. Harmonogram se plní a já sleduji, že už to není denní plán, ale výhled na několik dní dopředu, snad se tam někde i rodí nová pětiletka :o) Nooo skvělý. Tak to je fakt prima. Vstávám a jdu „plnit“ své povinnosti…vše co musím udělat… Večer padnu polomrtvá do křesla. Uvařím si šálek dobrého čaje a jen tak zírám. Jsem unavená. I když unavená je slabé slovo, jsem vyčerpaná… Úplně vyčerpaná. Během chvíle usínám. Ráno se probouzím a opět vnímám jakési „jiskření“ uvnitř hlavy. Bzučení jak ve včelím úlu. Co vše to bude dnes..? Nakoupit, uvařit, uklidit, chtěla jsem i povléct peřiny…zahrádka…práce… Ty jo, chtěla jsem se naložit do vany. „Na to dnes nebude čas“, zní jasná odpověď z vnitřku hlavy… Trochu mě to zaskočí a vnímám zklamání, ale mysl hned zakročí a rozvíjí další obraz… „Vykoupeš se zítra“, špitne. Přiznám se, že to mě uklidní, vždyť přeci vůbec o nic nejde a organizátorka mysl ihned pokračuje v plánu dne, týdne, měsíce… života.

Jedu takto podle jejího harmonogramu a jen míjím dny i noci. Akce a plný výkon, únava, spánek… probuzení, akce, splněné úkoly… Nic… Dívám se na vše, co jsem na pokyn mysli vyplnila a splnila. Zasloužila bych si odměnu za skvěle vykonanou práci. Sama sobě pokyvuji hlavou a cítím snad i nějakou pýchu za to, jak skvěle plním zadané úkoly. Odměna v podobě klidu však nepřichází. Splním úkol a hned jak si ho odškrtnu, objeví se na jeho místě další dva. Jedu na víc jak 100% a odškrtávám a odškrtávám, ale seznam je stále plný… Jak to…?! Co to je za divný kolotoč ?! STOP…!!!! Já už nechci !!! Zastavte někdo tu jízdu, motá se mi hlava !!!!! POMOOOC!!!!!

Sedím na schodech sebe sama a dívám se ven. Kolotoč se už netočí, došla šťáva. Právě začíná nádherný den. Vítám slunce šálkem výtečného čaje a hlubokým pocitem vděčnosti za to, že jsem jeho součástí. Paprsky mne hladí po tváři, přivírám oči a naslouchám překrásné ranní symfonii našich opeřených pěvců… Zhluboka se nadechuji a nasávám esenci života, která mne sytí a tak zvláštně plní mé nitro… ŽIVOT, je tak neuchopitelný a hluboký… Nevyzpytatelný a nepoznaný a přitom tak mámivý. Jen tak si tady prostě je a vábí mne abych vstoupila do jeho nitra… I když vstoupila… Chce mne pohltit úplně celou a nebo nic.  Trochu mne to děsí, ale jeho sytost a plnost jsou tak magické, že ani na chvilku nepochybuji. Postavím se, otočím se k němu zády a odevzdaně padám…

Padám a nevím kam a už vůbec nevím, jak dlouho to ještě bude… A je mi to úplně jedno. Plně jsem odevzdala do náruče života. Má mysl utichla a jediné co vnímám je tepot srdce… Tepot mého srdce… Tak dlouho jsem ho neslyšela… Vítá mne doma a po tvářích mi stékají slzy vděčnosti… Kolem proletí včela a já si zhluboka oddychnu…

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *