SVÍTÁNÍ – MEDITACE ŽIVOTEM

 

Temné mraky černé noci mizí v nenávratnu přicházejícího rána a já se nořím do hlubin své duše. Rozjímám nad hloubkou bytí a hledám odpověď na otázku bytí… BÝT ČI NEBÝT…? NEBÝT je přesně to co nechci a pak jediné, co zbývá je BÝT… TO BÝT, které je vším. TO BÝT, co nezná slitování. CHCE buď vše a nebo nic… Jeho chamtivost je až děsivá, nikdy nemá dost. Chce mě úplně celou a nebo vůbec… Hlas jeho volání vychází hluboko z mého nitra a já vnímám jak volá. Touží po spojení a neodbytně své volání opakuje stále dokola… Vytáčí číslo a čeká, až to zvednu a řeknu : „HALOOOO…“ Zatím nejsem doma a tak jeho volání neslyším, ale tuším. Tuším, že se ozve… A že to bude brzy.

Procitám, vstávám z postele a při cestě do koupelny se podívám z okna na růžové nebe… Svítá. Slunce právě vstává a svými paprsky mě zve do života. Začíná nový den… Usměju se a cítím nesmírnou vděčnost za to, že jsem jeho součástí. Chytám se za srdce a do očí mi vyhrknou slzy vděčnosti… Poděkování za to, že JSEM. Další mrazivé ráno. Zatápím v kamnech, vařím si čaj a přijímám pozvání života k dalšímu dni. Usedám ke kamnům s šálem horkého čaje a dívám se do ohně. Jeho síla je magická… Praskání dřeva je jako symfonie, která hraje příběh života. Zavřu oči a přijímám jeho pozvání na ranní koncert tepla. Nořím se do tónů praskajícího dřeva a v tom slyším „vnitřní zvonění“… V první chvíli se leknu a nevím zda mám hovor přijmout. Nečekaný zvonek mě vyděsil, dělám že nejsem doma a očekávám, že zvonění za chvíli ustane… Jeho vytrvalost a neodbytnost je neuvěřitelná. Síla jeho vyzvánění neskutečně mocná… Zvuk sílí a ruší můj ranní koncert ticha a tepla… Celá se chvěju, mám strach, obavu, kdo bude na druhém konci až to zvednu… Hlava vymýšlí tisíc a jeden důvod proč „vnitřní telefon“ nezvednout, ale mě její důvody moc nezajímají… Zvonění je naprosto magické a vybízí mě k tomu, abych to zvedla. „A co, ať je na druhém konci kdo chce… Jdu do toho, chci TO poznat“…

Zhluboka se nadechnu a hovor přijímám… „HALOOOO…“, to je to jediné co jsem v tuto chvíli schopná chvějícím se hlasem vyslovit. Na druhém konci je ticho. Slyším jen tepot srdce. Buch buch… Buch buch… Buch buch… To ticho mě děsí, ale magie tlukotu srdce je tak silná, že nejde zavěsit. Tiše naslouchám a stávám se součástí dalšího koncertu, koncertu života… Ach, opojné tóny života, mi do očí vlijou slzy vděčnosti… A v tom se na druhém konci ozve : „Haloooo…, tady život…“. Ufff… Spadne mi brada a nevím co říct… „ COŽE??!!! ŽIVOT??!!“ Ptám se sama sebe a nechápu… Hlava neví co si o tom má myslet a ať myšlenky jedou do jakéhokoliv kouta mysli nedokážou to uchopit… Nechápou to a je jich čím dál tím víc. Množí se a rostou jako houby po dešti a stejně tomu nerozumí. A mě je to úplně jedno, protože na druhém konci „drátu“ stále naslouchám tepotu srdce… Hlavnímu nástroji koncertu života. Jeho zvuk je tak mocný, že mě úplně pohltil a já se stávám jeho součástí… Jsem hluboce dojatá… Mysl utichá, zřejmě pochopila, že TADY nic nevymyslí :o) A ve mně se rozprostírá hluboký klid… Teprve teď můžu hovor zavěsit.

Jsem „doma“… Dívám se do kamen a stávám se součástí příběhu ohně a dřeva. Jsem žárem, který sálá a zahřívá mé tělo… Obrátím hlavu a podívám se z okna. Vycházející slunce jako malíř života maluje na oblohu růžové obrazce. SVÍTÁ… Taková nádhera… Znovu a znovu, každý den stále dokola, že už to nikdo ani nevnímá… Stejně jako tepot srdce… První ranní paprsky pošimrají moji tvář… Usměju se… Zhluboka se nadechnu a jsem nesmírně poctěná, že mohu být/jsem součástí života…UtÍrám si slzy vděčnosti a přijímám pozvání života k tanci….

 

MYSL A SRDCE

Věčný boj, který nemá konce… Boj mezi myslí a srdcem…

Život vedený myslí je povrchní a plný strachu. 21.století, doba kdy jsme ztratili kontakt se svým srdcem, se svou intuicí, s vnímáním… Sami se sebou. Slyšíme, ale nenasloucháme…Vidíme, ale nevnímáme… Jíme, ale nevychutnáváme si… Žijeme oddělení od sebe, ale i od všech a od všeho… Oddělení od života. I přesto, že plně užíváme jeho dary, nejsme jeho součástí. Bereme, ale nedáváme… To proto nám neustále volá a my mu hovor stále nezvedáme… Kam tohle všechno může dojít…?! Čím méně pozornosti životu dáváme, tím víc sílí naše mysl. Máme potřebu vše pochopit, analyzovat, rozebrat, promyslet, logicky vysvětlit… Copak jde ale vysvětlit to, proč se automaticky usmívám při pohledu na malé kotě nebo štěně..? Copak jde vysvětlit to, proč se zasním když cítím krásnou vůni..? Jde vysvětlit to, proč se tetelím blahem v okamžiku, kdy mě někdo obejme, nebo mě pohladí po tváři..? Copak můžeme vysvětlit proč zavírám oči v okamžiku, kdy se na jazyku rozpouští kousek hořké čokolády…?  Pocit života je neuchopitelný….

Přítomný okamžik je nepřenosný…

Nedá se logicky popsat. Jde TO  jen přijmout… A stát se TOho plnou součástí… Plně se odevzdat životu. Ponořit se do hlubin, které nemají dno… Do temných hlubin, kde není nic vidět. Jen tady a teď… To je to jediné co právě existuje. Není nic co bylo a není nic co bude… Jediné co je, je TO CO JE…. Jak jednoduché a přitom tak složité…:o) Odevzdat se životu… CHCE BUĎ VŠECHNO A NEBO NIC…. Mysl, nebo srdce…? Život, nebo smrt…? Láska, nebo strach ? Nic mezi tím není… Vždy, když mám z něčeho strach, jsem v zajetí mysli. Oddělená od svého srdce, oddělená od života… V tu chvíli se zastavím, nadechnu se, vrátím se do svého nitra. Do svého srdce, tím dám mysli kvalitu srdce a pak strach zmizí… Rozpustí se… A místo něj přichází instinkt, starší bratr strachu… Ten, který tu byl odpradávna…. Instinkt, ten který nejde pojmenovat myslí, prostě tu je a varuje nás vždy, když cítí nebezpečí… Jeho kvalita je naprosto odlišná…Instinkt neanalyzuji, pouze ho následuji… JAK JEDNODUCHÉ A PROSTÉ… Stačí se zaposlouchat do tepotu svého srdce, spojit se s ním, spojit se, se životem a volně dýchat… Cítím, že instinkt vychází z našeho nitra… Z hloubky našeho srdce a varuje nás, vždy když cítí nebezpečí… Byl tu odjakživa… V době, kdy jsme ještě byli součástí života, součástí sami sebe a VŠEHO… A právě díky tomu, jsme dokázali načíst přicházející informaci o blížícím se nebezpečí… Teprve ve chvíli, kdy jsme ztratili kontakt sami se sebou a nad naším životem, přebrala nad srdcem vládu mysl a zrodil se STRACH…

Náš vnitřní hlas… Hlas života k nám stále promlouvá… Instinkt/intuice nás stále varuje, ale my tomu volání už nerozumíme a tak slepě nasloucháme mysli, která to náležitě zanalyzuje a zdůvodní proč mít či nemít strach… Proč mít či nemít radost… Proč být či nebýt šťastný… Zanalyzuje to úplně sama, bez srdce… A naše životy se tak stávají prázdnými… Ztrácíme se sami v sobě…

Doba je smutná… Vyprchala z ní plnost, úcta, radost a láska…Kam zmizela není nutné analyzovat. Ona totiž nikam neodešla, je stále s námi… V hloubce našeho srdce… Stačí se jen zastavit, uslyšet vyzvánění našeho nitra a přijmout hovor : „HALOOOO…?“

 

 

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *