PEVNÝ PŘITOM PRUŽNÝ

Být pevný ve svých postojích, pevný v životě, pevný sám v sobě, pevný vedle ženy… Pevnost je to, co se od muže žádá. Učí je to na mužských kruzích, čtou to v knihách… Pevný jako skála, jen tak je možné projít tímto světem. Já jako žena to vnímám jinak.

Muž by měl být pevný a pružný. Stejně jako strom. Pevně zakořeněný a přitom ve větru pružný – ohebný, aby ho vítr nezlomil. Muž by měl být pevný a pružný jako srdce. Srdeční sval je pevný a díky své pružnosti pumpuje krev a spojuje nás se životem. Kdyby srdce bylo jen pevné jako skála, stane se kamenem. Zkamení ve svých pevných postojích… Zastaví se čas…

Pružnost nás spojuje s přítomným okamžikem. Je to prolnutí mužského a ženského. Mužská pevnost obohacená o kvalitu srdce. Ženské jádro, které vnímá a vytváří schopnost reagovat v danou chvíli na danou situaci. Spojuje nás se životem. Tady a teď. Prolnutí obou a my se stáváme součástí tance života…

Spojení muže a ženy uvnitř nás… MUENA – UMĚNÍ INTIMITY.                                                                      

 

 

Před lety jsem napsala následující příběh. Je symbolikou spojení mužského a ženského principu uvnitř nás.

JELEN A VÍLA

Uprostřed hlubokého lesa se za hustými křovinami rozprostírá nádherný lesní palouček… Celý je pokrytý krásně zelenou trávou a měkkým mechem, který prorůstá malými drobnými bílými kvítky…V jeho středu je starý, veliký pařez… Po mechovém koberci už od úsvitu slunce bosými nožkami tančí nádherná víla… Ranní rosa jí smáčí nohy a jejich ladnými pohyby pohladí snad každou kapku rosy… Z jejího hrdla zní sametový hlas, to jak si od radosti popěvuje…čas od času se sehne a utrhne bílý kvítek, aby si s ním ozdobila své nádherné dlouhé vlnité vlasy. Květy trhá s takovou láskou a něhou, že to vypadá jakoby je pohladila…a jen co je utrhne, na tom samém místě vyrůstají nové ještě krásnější než ty před tím. Víla září v ranním slunci a plně si užívá radosti života… Plně si užívá darů přírody… Plně si užívá samu sebe….

Z houští, které je na okraji paloučku to celé pozoruje urostlý jelen.  Občas se sehne a pochutnává si na jahodových kvítcích. Jeho paroží je obrovské, majestátné a široké. Je velmi těžké, ale jeho hlava a krk jsou natolik silné, že tu obrovskou váhu hravě unesou. Stojí tam…dívá se a je plně uchvácen krásou a ladností každého kroku překrásné víly. Její zpěv sytí jeho duši a vábí ho do života, který mu víla v každém svém ladném kroku ukazuje… Je jím tak pohlcen, že se chce stát jeho součástí a jako omámený pomalu vystupuje z houští a kráčí směrem k víle. Když víla uslyší praskání větví, otočí se… Spatří ohromného samce jak pomalu a přitom tak jemně kráčí směrem k ní. Cítí sounáležitost. Přitančí k němu, láskyplně mu vezme hlavu do dlaní a jemně z hloubky srdce ho pohladí po tváři… Jelenovi se podlomí kolena a odevzdaně ulehá na zem…Víla k němu pokleká a odevzdaně se schoulí do jeho „náruče“… Oba tam spolu leží v absolutním odevzdání a splynutí…Sluneční paprsky hladí jejich těla, stávají se jedním… V tom láskyplném spojení, jelen umírá. V okamžiku, kdy zářivá duše opouští jeho tělo, se víla zhluboka nadechne a jelen se stává její součástí…

V tu chvíli se jeho tělo rozplyne… A víla/ŽENA odchází do života…

Víla je představitelkou ženy a ženského principu, je nositelkou ženské esence. Je plně ponořená do sebe a přirozeně ve spojení se životem. je tvořitelkou života a proto když utrhne kvítek, vyrůstá pod jejíma rukama další. TVOŘÍ, nicméně sama za sebe jen tančí uprostřed hlubokého lesa, na ohraničeném paloučku, kolem starého pařezu. Nemá odvahu na to vykročit do života, do světa.

Jelen představuje muže, mužský princip, mužskou esenci… Jeho paroží představuje jeho sílu a statnost, jeho krk jeho pevnost a potenciál k tomu, unést i těžké. Nicméně jen sám za sebe stojí v houští a pozoruje. Jen se dívá, není přirozeně součástí života. Nemá dosah na hloubku srdce a vnímání života. Až při setkání s vílou, která je plně ponořená do sebe a plně ve spojení se životem, teprve potom ho život začne zajímat. Víla ho svou láskou „vábí“, zve ho do života. Moc lásky a života je tak silná, že jak omámený/zbavený mysli vystupuje z houští a přijímá výzvu. Sám si o tom rozhodl.

Skrze vílu ochutnal esenci života a nechal se jí natolik zasáhnout, že se chtěl stát jeho součástí… Ve chvíli kdy ho víla láskyplně pohladí, je životem pohlcen. Podlamují se mu kolena a on padá na zem. Sklání se s úctou před silou ženství, pokleká a přijímá ženu v její „síle“. Vnímá ji i jako „divoženku“, jako “něco“, co nemůže uchopit. Víla je absolutně přijatá… S úctou a plným odevzdáním se schoulí jelenovi do „náruče“…

Dochází ke splynutí… Jelen je vílou a víla je jelenem… Tvrdé, rozumové, mužské mizí a je s láskou přijato do ženského nitra a dodává tak víle „sílu“ na to tančit i jinde, než jen uprostřed lesa na klidném a bezpečném paloučku…. Stává se celistvou a odchází do života…

 

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *