UMĚNÍ INTIMITY
HRANICE/SVOBODA

SVOBODA, JEDNA Z NEJZÁKLADNĚJŠÍCH A NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH CNOSTÍ SRDCE…

Bez svobody, není nic. Svoboda je nejdůležitější esencí života.
Můžeme se zamyslet nad tím zda to není láska, jenže láska bez svobody není láska…
Co je to svoboda…?

Svobodu většinou vnímáme jen kolem sebe. Za svobodu považujeme volný pohyb, to že nejsme nikde svázaní a uvázaní. Nikdo nás neomezuje a my se můžeme volně pohybovat…
Ale co naše mysl? Je volná a plynoucí v tom co považujeme za svobodu? Opravdu jsme svobodní i uvnitř sebe sama?
Umění intimity obrací pozornost do našeho nitra. Nezabývá se tím co je kolem nás. Pevně se drží hloubky ukryté v našem nitru. Je to jediný pevný bod, kterého se v životě můžeme držet. K tomuto pevnému bodu se ale nemáme šanci dostat, pokud máme na cestě nějaké HRANICE…
HRANICE MYSLI….“bezpečné“ hranice života. Programy, které jsou do nás implantovány naší myslí. Programy, které nám omezují přístup k životu. Probouzejí v nás strach a obavy a my ztrácíme kontakt se svým srdcem, ztrácíme kontakt se životem. Čím dál jsme od svého srdce, tím blíž jsme k mysli, která nám vytváří pevné hranice. Jsme v pasti, v bludném kruhu, ze kterého není lehké vystoupit. Ztrácíme svobodu. I přes to, že se volně pohybujeme tím, co mylně považujeme za život, ve svém nitru nejsme svobodní… Ztrácíme kontakt se životem, nežijeme, jen přežíváme..
I přes to, že máme v životě vše…“NĚCO“ nám schází… SVOBODA. SVOBODA MYSLI.

Následujícím příběhem se pokusím aspoň na chvíli odvést pozornost od Vaší mysli.
Vnímejte jeho slova a nechte se jeho obsahem hluboce zasáhnout…

Jednoho krásného dne se po lese procházel velký a divoký vlk. Volně a bezstarostně pobíhal sem a tam, radostně poskakoval a skotačil, tak jako každý den. Tu a tam se zastavil, aby spočinul a pak zase běžel dál. Z toho věčného běhání a dovádění dostal žízeň a tak si namířit k zátoce divoké řeky, kde byla možnost se napít. Jeho žízeň byla tak veliká, že se nemohl dočkat až svlaží své hrdlo pramenitou vodou. Běžel hlubokým lesem, cesta byla dlouhá a daleká a vlk měl strach, že nedoběhne, že po cestě padne žízní. Už nevnímal nic kolem, měl jen jeden cíl… Pít. Jak byl ponořený do sebe nevšiml si, že u zátoky loví statný medvěd. Vlk jako střela přiběhl k vodě, nedíval se napravo ani nalevo a jak byl vyprahlý začal hltat vodu a pil a pil, až najednou ucítil obrovskou bolest. Do jeho hřbetu se zaťala obrovská medvědí tlapa a sekla ho drápy a znovu a znovu… Vlk se polekal, hlasitě zavil a se staženým ocasem pelášil pryč. Utíkal se schovat do hlubokého lesa. Běžel a běžel… Jeho bolavý a krvavý hřbet ho hnal dál a dál, stále neměl dostatečný pocit bezpečí. Plný strachu a pod tíhou vyčerpání se zastavil na malém prostoru mezi stromy a začal chodit sem a tam. Chodil v tom malém prostoru stále dokola, vyděšeně koukal kolem sebe, až si ze strachu postavil kolem sebe zeď, ve které se cítil v bezpečí…
Konečně se mohl zastavit a spočinout… Byl v malém prostoru, obehnán velikou zdí, byl v bezpečí… Lehl si, vydechl a vyčerpáním usnul. Jeho spánek, ale netrval dlouho. Vzbudil se vyděšený a plný bolesti. To od té veliké rány, kterou si nesl na svém hřbetu. Otisk medvědovo ohrožení… Vlk, celý vyděšený zmateně pobíhal mezi zdmi sem a tam, až znovu vyčerpáním usnul. Tak to trvalo několik dní. Hladový a vyčerpaný vlk, byl natolik vyděšený, že neměl sílu a možná ani odvahu přeskočit zeď „bezpečí“, kterou si sám postavil… Pokaždé když usnul se mu zdál sen… O tom jak volně a bezstarostně pobíhá po lese. Jak je svobodný a plný života… Z toho snu ho vždy probudila veliká bolest na srdci. Probudil se a vil… A vil… Jeho žal se šířil po celém lese…
Jednoho dne začalo pršet… Celý les se radoval, protože voda byla jako očistný vodopád. Jen vlk, celý vyděšený a s bolavým srdcem, neměl důvod k radosti. Zeď, kterou si kolem sebe postavil byla totiž jako nádrž a déšť ji začal plnit vodou. Z tvrdé půdy pod nohama se začalo tvořit bahno a jak vlk stále pobíhal ze strachu sem a tam, začalo se mu bahno lepit na tlapy… Čím víc chodil, tím větší nánosy na nich měl. Každý krok se stával utrpením, už neměl sílu dál vláčet tíhu bahna a tak si lehl a jen ležel… Ve svém „bezpečném prostředí“. Déšť sílil a hladina vody v jeho „nádrži“ stoupala, až ho úplně pohltila… Vlk umírá… Zabila ho jeho bezpečná zeď strachu…
Když jeho duše opouští jeho tělo, prolétne se nad lesem. Letí i nad zátokou, kde uvidí medvěda jak si hraje se svými mláďaty… V tu chvíli se rozpustí…

Bezpečné hranice naší mysli… Tak takhle dokonale bezpečný prostor nám dokáže vytvořit naše mysl. Plně soustředěný vlk nevnímal nic kolem, měl takovou žízeň, že jediné na co se soustředil byl on sám. Kdyby vnímal život kolem sebe, všiml by si, že to není medvěd, ale medvědice s mláďaty. Když spatřila vlka cítila se v ohrožení, bála se o své potomky a tak na nic nečekala a sekla. Ze strachu… Jediné co v tu chvíli vnímala bylo ohrožení, strach o život. Jediné co v tu chvíli vnímal vlk byl on a jeho žízeň… Nic kolem neexistovalo… A pak… Strach se potkal se strachem a vznikla zeď bezpečí.

Mysl staví zeď mezi námi a životem a nedovolí nám přes ní nahlédnout, natož ochutnat krásu života.
Život je láska a láska je přítomnost. Pouze v plné přítomnosti můžeme cítit a vnímat život. Teprve pak žijeme. A to nejde pokud s sebou neustále nosíme tíhu minulosti. Bolavé zkušenosti potkají v životě každého z nás. Ať to jsou zranění z dětství, nebo cokoliv jiného. Ne každý má sílu na to si bolest ze zranění v daném okamžiku plně prožít. A plně neprožité si odnášíme v podobě traumatu, otisku ve své mysli, která nám to stále připomíná. Stále nám pouští film, smyčku a upozorňuje na to, že je tady chyba… Vlastně je to jako v počítači, který Vám hlásí, že je v něm nějaký vir. Pokud se tak stane, spustíme čistící program. Nebudeme ho otevírat a analyzovat, rýpat se v něm a vířit dál jeho viry… Pustíme antivir, „opravíme“ ho tím a víc neřešíme. Ale co děláme s „virem“ uvnitř nás..? Mysl nám nestále připomíná to, co je v ní otištěno. Neustále nám ukazuje, že je v ní bolavý otisk. Žádá nás o jeho odstranění, vyčistění. My děláme chybu v tom, že věnujeme pozornost tomu otisku, ne žádosti je nutné „to“ vyčistit. A tím začínáme analyzovat, rozebírat, plácat se v bahně, které se nám stále víc a víc lepí na nohy, až nás jednoho dne úplně stáhne a pohltí. Věčným analyzováním a rozebíráním sytíme naší mysl a ta nás má v pasti. Sami si stavíme zeď nesvobody.

Vytváříme „bezpečné HRANICE“, které nám určuje naše mysl. Stáváme se vrahy sami sobě, stáváme se nesvobodní. Ztrácíme kontakt se životem, se srdcem, sami se sebou… Bolí to… Jsem zraněná, když vidím kolik lidí stále dokola sytí svou mysl a rozebírá neustále dokola to, co je tíží. Věnují pozornost něčemu co už dávno není. A kam jde naše pozornost, tam jde naše energie… A tím stále živíme něco co už dávno nežije. Zůstáváme uvěznění v minulosti a nemůžeme tak být součástí přítomnosti… Božské esence života.

Jediné co můžeme udělat pro to, abychom mohli z tohoto bludného kruhu vystoupit je, že přestaneme hrát hru mysli. Přestaneme jí věnovat pozornost…

UMĚNÍ INTIMITY společně s MUENOU hlubokým učením lásky, nás vede do svého středu.
Sytí naší duši a vytváří tak uvnitř nás bezpečné prostředí pro život. Naše stažení povoluje, my se uvolňujeme a navazujeme kontakt se životem. Kontakt se svým srdcem.
Čím víc jsme ve spojení se životem, tím víc jsme prosycení jeho esencí a ta je mnohem zajímavější a přitažlivější než život pocházející z mysli. Přicházíme na to, že k životu nepotřebujeme vůbec nic. V tom okamžiku, kdy vnímáme život víme, že žijeme… Jsme v přítomnosti a tam není prostor pro to co bylo, nebo co bude. V hluboké přítomnosti neexistuje čas… Jen my a život… Tady a teď, život je hluboká přítomnost.

Pokusme se zbavit strachu, který nám vytváří naše mysl. Pokusme si nestavět „bezpečný svět“ pocházející z naší mysli. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc těžké to je, když něco bolí… Když Vás pohltí silná emoční bolest tak, že jste paralyzovaní. Vím, jaké to je a vím jak moc to bolí… Věřte mi.

Kdysi jsem si i já naivně vytvářela svůj „bezpečný svět“. Ale časem jsem přišla na to, že čím „bezpečnější“ podle mysli byl, tím dál jsem byla od života… Stále jsem ve svém nitru nosila prázdnotu a bolest ve své srdci. Stále jsem očekávala nějakou „pomoc“ zvenčí… Až jsem jednoho dne padla na kolena a pochopila jsem, že dokud nepřeskočím „bezpečnou“ hranici života, nemůžu ochutnat jeho lahodnou chuť. A tak jsem se nechala pohltit strachem, který mě svazoval a tížil… A skočila…

A věřte, stojí to za to… :o)

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *